RECENZE: Proměna Herkula z hrdiny ve vraždící monstrum. Výpověď platná i dnes

Už loni se festival, inspirující se antickými dramaty a náměty, odstěhoval pod oblouk Hlávkova mostu, který se ukázal jako efektní scénografie, s tímto částečně uzavřeným prostorem lze rozhodně vydržet po celou hodinu a půl trvání inscenace. Nad hlavami herců a diváků duní magistrála, což tvůrci ještě umocňují dalšími zvuky a šumy, divokou a místy ryčnou atmosféru dotvářejí i rampy se světelnými bateriemi. Vzniká tak dojem podzemního betonově chladného bunkru, v němž je božský hrdina Herkules oslavován a očekáván jako spasitel. Využité jsou i otvory po obou stranách oblouku a zábavně a nápaditě je zakomponovaný i otevřený „plenér“ na „horizontu“ jeviště. Diváci vidí, jak v pozadí parkem prchá zrádný Lykos (Jakub Albrecht) před Herkulem (Tomáš Dastlík) – v hrůze kmitá s kufrem na kolečkách a Herkules jej zavile následuje. Po nějaké době se vrací v Lykosově bílé košili zacákané černou krví a krev vytéká i z kufru. Uprostřed hrací plochy je zahrádka se studánkou, v níž ale není křišťálová voda, ale černá, „otrávená“ krev jako z hydry, kterou Herkules zabil.

Rapová obdoba antického chóru

Režie v podstatě opakovaně rozbíjí monologickou strukturu Senekovy hry, často až v dryáčnicky nadsazeném pojetí. Tento typ divadelnosti je atraktivní, v inscenaci funguje a má energii, stejně jako rapové duo PAST, které zde představuje jakousi moderní obdobu antického chóru. Určitým problémem je provázanost scén, zejména v první části se objevují „bílé plochy“, tempo vázne.

To se částečně změní s příchodem Herkula, který se předvádí coby primitivní bijec, hrdina, který se dávno změnil ve stejné vraždící monstrum, jaká po celý život likvidoval, v mechanického vojáka připraveného zabíjet. Je oblečen jako wrestlingový zápasník, má helmu a trenýrky, v Dastlíkově pojetí napíná svaly, koulí očima, rozcvičuje se a jeho gesta jsou výhrůžná a zkázonosná, ale zároveň je svou sebevzhlíživostí směšný, což souzní se zpochybňující ironií, kterou také dobře rozvíjí Hanuš Bor v roli hrdinova otce Amfitryóna.

Děj Senekova Šíleného Herkula, dosud u nás neuvedeného (překlad Daniela Čadková), je takřka identický s Euripidovou tragédií o tomto hrdinovi. Pojednává o Heraklovi vracejícím se s Theseem (Petr Konáš) z podsvětí, zatímco jeho žena Megara (Eva Josefíková) se s dětmi a jeho otcem ukrývá v chrámu před proradným vladařem Lykosem, který je ohrožuje. Režisér Loužný a dramaturgyně Marie Nováková našli v Senekově textu celkem nosný motiv. V dramatu je po zabití Lykose Herakles potrestán bohyní Juno za zpupnost. Sešle na něj šílenství a on zabije ženu i děti. V inscenaci je však Herkulův amok důsledkem života v násilí, který vede k posttraumatickému stresu, tak jak to známe z příběhů novodobých válečných veteránů.

Když záchvat pomine a hrdina zjistí co udělal, chce se zabít. Všichni kolem něj se ale od jeho zoufalství odtahují, zírají nehnutě se zlatými maskami na tvářích. Jen Theseus ho přesvědčí, že by to bylo zbabělé. Zničený Herkules v bílé košili – „andělíčkovi“ je pak odváděn jako zlomený člověk nejspíš do ústavní péče. Ale násilí nemizí, Amfitryón předvádí jakousi parodii na někdejší Herkulovo rozcvičování svalů a rapové duo noří ruce do studánky s černou krví. I přes pár schválností tento posun nijak starý text nepoškozuje, naopak je to výpověď, která ho uvěřitelně spojuje s dneškem, neboť násilí a psychopati jsou dnes běžnou součástí našeho života.